CAFÉ IN THE GHETTO, 11. 6. 2016 v 11.00

Datum : 11 . 6 . 2016

Místo : Café in the Ghetto

Typ : Výtvarný

Kavárna oslaví pátým ročníkem Ghettofestu rok svého působení v srdci ,,Bronxu,,.

Vznikla z bývalé herny, jako reakce na nepochopení a paradigmata spojovaná s touto oblastí.

Cílem je rozvíjet, podporovat a udržovat kulturní úroveň celé společnosti. 

Podporujeme např: projekt Kateřiny Šedé ,,Brno – Střet,,  

 

Program v kavárně:

od 11:00 – výtvarné dílny během festivalu, výtvarná dílna – lepení, stříhání, kreslení – tématické k festivalu

od 16:00 – vernisáž fotografií Radima Kupce – MOLDAVA NAD BODVOU – BEZNADĚJ A VYLOUČENÍ

 

Moldava nad Bodvou je město v Košickém kraji na východním Slovensku. žije zde 10.050 obyvatel Z toho 2.000 Romů v kolonii za městem. Cestou k těmto lidem jsem si nemohl nepovšimnout několika velkých tabulí s logem a pyšnou reklamou na Evropskou Unii, billboardů s regionálními politiky slibujícími sociální vzestup regionu a nespočitatelné reklamy na lichvářské společnosti nabízející snad nejdražší půjčky na světě…samozřejmě, že požehnané zákony. Asi kilometr za Moldavou jsme sjeli z cesty a klikatou nezpevněnou cestou jsme se dostali na místo, které bych nazval přehlídkou marnosti…  

Naprostá samota, zoufalost, pocity bezmoci a beznaděje v jakoukoli solidní komunikaci s Majoritou byla cítit na každém kroku. Srdce se mi svíralo smutkem nad povýšeností těch, kteří kdysi rozhodli, že tito lidé budou žít zde a takto…je tomu téměř padesát let. V kolonii žije spousta dětí, které se stejně jako jejich babičky snaží věřit, že jim někdy bude lépe.

A pak jsme tu my: ti tzv. „slušní a normální“ občané Evropy, kteří máme plno důvodů proč to tak nechat být…však ti lidé jsou na to zvyklí. Nemáme pocity špatného svědomí, vždyť je to tak daleko a v podstatě to není vidět. Kdysi mi jeden přítel řekl, že zájmem o ostatní, dáváme najevo, že jsme ještě skuteční lidé, že je zde člověk. Na tomto místě však prožívám beznaděj a vyloučení…s každým z nich. Ty děcka nikomu nic neudělaly, jen se narodily za jakousi čárou, kterou jsme namalovali my. Když nemůžou ony k nám, budu chodit já za nimi. A třeba půjde zase někdo se mnou. Ty děti patří do naší společnosti, mají právo se najíst, umýt a smát se. Mají stejná práva jako my všichni. Mnozí opáčí, že mají i stejné povinnosti…je to naše jednoduchá zaklínací formule, kterou se jen hájíme při své xenofobii a neschopnosti příjmout odlišnost druhých. Upíráme těm děckám šanci na lepší život a sobě být „lidmi“.

Radim Kupec